Z deníku výpravy

3.November 1333 eredijenského letopočtu
Po delší odmlce jsem se dostal k zapsání údajů do mého deníku. Na vině byl střet s obrem Garigulou v horách tichého hromu. Od střetnutí uplynuly dva dny a naší družině se jakžtakž podařilo dát se do pořádku. Nejhůře na tom stále zůstává bard Kryspos, který při střetu s Garigulou přišel o svou loutnu, když se pokoušel praštit obra do kotníku. Od ztráty loutny nepromluvil ani slovo. Zbytek družiny je na tom o poznání lépe. Všem se nám zvedla nálada, když hraničář Tuponožka našel cestu ven z těch proklatých hor. Podle jeho slov bychom měli během zítřka konečně dorazit do civilizace. Doufám, že má pravdu. Zásoby nám pomalu docházejí a je nutno Kryspovi pořídit novou loutnu, nebo nám zchřadne úplně. Zde ani moje magické umění nestačí.

5.November 1333 eredijenského letopočtu
Po dvou dnech trmácení se nám podařilo dostat do hlavního města Koviru nesoucího jméno Visegrad. Ubytovali jsme se v taverně u Otakara, která patří k těm vyhlášenějším ve městě. Kryspos se vydal za svým mistrem, aby mu pomohl najít novou loutnu. My ostatní jsme se vydali do šenku na pořádné jídlo. Co nás zaskočilo, byla pochmurná nálada v šenku a v ulicích. Hostinský nám prozradil, že za skleslou náladu ve městě může drak Habart, který terorizuje město a okolí. Nikdo neví, odkud se vzal, ale král Foltest nabízí obrovskou odměnu za jeho hlavu. Žel bohu nikdo nebyl dosud schopen draka vypátrat. Vždy přiletí, sežere pár lidi, zapálí nějakou tu stodolu a odletí s pánem bohem. Mezitím se vrátil Kryspos o poznání veselejší a s novou loutnou. Gundrak opásán svým obouručním mečem ho přivítal slovy “Nazdar brnkale, vypadá to, že budeme mít prácičku s přerostlým kuřetem,“ načež mu Tuponožka vysvětlil situaci. Shodli jsme se na tom, že více informací nemůže uškodit a proto jsme se rozhodli, že druhý den zajdeme ke královskému dvoru a zjistíme více.

6.Novembra 1333
Po včerejší rozmluvě s králem jsme nakoupili nezbytnou výbavu a vydali jsme se vstříc temnému hvozdu. Podle Tuponožkových informací se ve hvozdu nachází prastarý druid Osterix, jenž by mohl znát poustevníka, o němž mluvil král Foltest. Po půl dni pochodu jsme narazili na opuštěnou vypálenou farmu. Zřejmě dílo draka Habarta. K večeru jsme se utábořili pod širým nebem a náladu nám vylepšilo Krysposovo drnkání.

7.Novembra 1333
Tuponožka nám dal vybratze dvou možností. První byla po cestě směrem k Temnému Hvozdu, což by nám zabralo týden pochodu, nebo si cestu zkrátit přes Mordechajovu bažinu. „Proč se jí říká Mordechajova bažina?“ zeptal se mě Gundrak“. „Mordechaj byl vetchý nekromancer, jenž sídlil na blatech, kde vystavěl chrám temného boha Dagorarda. Konaly se zde temné rituály a to místo magicky přitahovalo všechny ztracené duše z širokého okolí.“ „No tak nevím, jestli nebude lepší zvolit delší, ale zato bezpečnější cestu“ vložil se do našeho rozhovoru Kryspos.“ „Pff, šumaři, ty máš naděláno v gatích. Všechno, co se nám pokusí zkřížit cestu, rozsekám na kousky“ pravil Gundrak. „Pánové, není čeho se bát, tyto pochmurné události se udály před více než pěti sty lety“ snažil jsem se zažehnat doutnající spor. Nakonec jsme se vydali k bažině. Na to, že se blížíme k blatům, nás upozorňovala čím dál větší hejna komárů. Rozhodli jsme se, že přenocujeme na dohled a do bažin vstoupíme za světla.

8.Novembra 1333
Ráno nás uvítalo příjemné počasí tak zralé na návštěvu mokřadů, jak trefně poznamenal Gundrak. Celý den jsme se brodili po pás v blátě, naštěstí Tuponožka nás prováděl víceméně bezpečně, když pominu utopenou botu Kryspose. Občas mi ten šumař připadá velmi nesvéprávný. K večeru se nám podařilo najít poměrně suchý ostrůvek, skýtající místo na přespání. Tuponožka pravil, že už jsme tak v polovině naší cesty přes bažiny. Nechtěl jsem zbytečně děsit zbytek družiny tím, že mám celý den pocit šimrání za krkem. Ve většině případů to znamená přítomnost magie, ale co by za magii mohlo být tady na blatech, kde žijí jen komáři a pijavice? No nic, půjdu spát a ráno se uvidí.

9.Novembera 1333
V noci nás napadla skupinka kostlivců s jasně planoucíma očima. Naštěstí měl Gundrak hlídku, takže nás stihl rychle vzbudit. Čelili jsme sice značné přesile, ale šípy Tuponožky, meč Gundraka, moje firewally a bardova magická loutna byly mocnější než tlupa kostlivců. Zvláštní je, že po dopadu na zem těla kostlivců zmizela. Co je to za odpornou magii, to snad radši ani nechci pomyslet. Už abychom odsud zmizeli. Urychleně jsme opustili ostrůvek a pokračovali skrz mokřady. Pocit svrbění za krkem neustával, ba naopak zesiloval. Po hodině chůze jsme dorazili na mýtinu a naskytl se nám pohled na rozbořené trosky chrámu. „To je Mordechajův chrám?“ zeptal se Kryspos. „Vypadá to tak. Myslim si, že bude nejlepši odsud co nejrychleji odejít“ naléhal jsem na moje společníky. Pocit svrbení zesiloval. V tu chvíli se z ruin ozval ďábelský ženský smích. „Co to bylo“? Zadívali jsme se směrem k ruinám s pažemi na jílcích našich zbraní, ale to co jsme spatřili, nám vyrazilo dech. Směrem k nám kráčela překrásná žena, dokonalost sama. Gundrakovi ukápla slina, Kryspos se začal potit,Tuponožka odložil luk. Jen já zůstal ostražitý. Pocit svrbění byl už neúnosný. Žena se k nám přibližovala a pravila „Vítejte mocní dobrodruzi! Co vás přivádí na takové opuštěné místo jako je toto?“ Společníci se mohli přetrhnout, aby jí odpověděli. „Pojďte si na chvíli odpočinout po dlouhé cestě do mého skrovného příbytku“ navrhla tajemná žena. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, ti tři se vydali za ženou. Po chvíli rozjímání jsem se vydal za nimi. Žena nás vedla skrz ruiny rozpadlého chrámu směrem ke schodům do podzemí. Její boky se ladně vlnily jakoby v rytmu nějakého dávného tance. Když jsme sešli do katakomb, uvítal nás sál s bohatě prostřenou večeří. „Posaďte se, dobrodruzi, a povečeříte se mnou. Málem bych zapomněla.. moje jméno je Leticia. A jak se jmenujete vy“? Gundrak nepustil nikoho ke slovu a neustále se chvástal svými válečnými úspěchy. Leticia se z plna hrdla smála a my všichni se pomalu ale jistě začali utápět v jejich očích. Víno teklo proudem, maso se rožnilo na roštu.. a to je vše, co si pamatuji. Když jsem otevřel oči, bolela mě hlava a nemohl jsem se hýbat. Vědomí ke mně bylo naštěstí milé a hned jsem ho ztratil. Po dalším probuzení bolest hlavy trochu ustoupila, zjistil jsem, že visím dva metry nad zemí v kokonu. Pomalu mi začalo docházet, co se děje. Stali jsme se oběťmi pavoučnatky. Pavoučnatka je lykantrop, žena v noci se měnící v obrovského pavouka. V podobě lidské je to překrásná žena lákající si nebohé oběti do svého doupěte, kde je posléze uspí, sváže do kokonu a poté požírá. Rozhlédl jsem se okolo. Naproti mně visel Gundrak, který byl stále v bezvědomí. Tuponožka kňoural bolestí. Kryspa nebylo nikde vidět. Přemýšlel jsem, jak z téhle šlamastyky ven. Jediná naše šance byla nyní – v době, kdy probíhá přeměna pavoučnatky. Gundrak se začal probírat z bezvědomí. Když zjistil, v jaké jsme situaci, zaťal svaly a snažil se kokon roztrhnout. Bohužel se mu to nepodařilo. Moje kouzla tu nebyla také moc platná, páč kouzlo na přetrhání kokonu jsem ve svém repertoáru bohužel neměl. Už jsem se začal pomalu smiřovat s tím, že svojí pouť ukončím v chřtánu obrovského pavouka, když v ten moment jsem ucítil, jak začíná kokon zespodu povolovat. Než jsem se stačil vzpamatovat, ležel jsem na zemi spadnuvší z prořezaného kokonu a koukal jsem do Kryspova obličeje. „Na vysvětlování není čas. Musíme osvobodit ostatní a zmizet co nejrychleji odsud“ pravil Kryspos. Osvobodili jsme ostatní a vydali se hledat cestu z tohoto proklatého bludiště. Za prvními dveřmi jsme narazili na odbočku stáčející se doleva, vydali jsme se po ní a po chvíli dorazili do velké síně, kde se nám naskytl výjimečný, ale zároveň děsnahánějící obraz přeměny Leticie na pavouka. Nemám slov, kterými bych to popsal. Než jsem se dokázal úžasem nadechnout, přiskočil Gundrak k pavoučnatce a jedním mocným úderem jí setnul hlavu. Ozval se příšerný vřískot - jak temná duše opouštěla nebohé Leticiino tělo. Šimrání za krkem najednou ustalo a já jsem vycítil, že zlo ovládající tuto kapli je nenávratně zničeno. Po prozkoumání trosek jsme se vydali opět na cestu do Temného hvozdu.

10.November 1333
Konečně jsme se vymotali z bažin. O setkání s pavoučnatkou jsme se radši nebavili, poněvadž všichni jsme moc dobře věděli, jak blízko smrti jsme byli. Ale nedalo nám se nezeptat Kryspa, jak se mu podařilo uniknout kokonu. „Pánové, vy si pořád myslíte, že jsem obyčejný brnkal na loutnu, ale na rozdíl od vás já se nenechám tak snadno uspat jedy ve vínu. Předstíral jsem, že jsem omámen a sledoval, jak vás pavoučnatka jednoho po druhém odnáší do slůje. Tak jsem zmizel a počkal, až začne s přeměnou. No a zbytek už znáte.“ Asi budu muset názor o svéprávnosti Kryspa přehodnotit. K večeru jsme dorazili k Temnému hvozdu.“Radši se utáboříme na kraji hvozdu, protože v noci může být ve hvozdu nebezpečno“ prohlásil Tuponožka. Proti tomu nikdo nic neprotestoval. I Gundrak byl poměrně klidný. Rozdělili jsme hlídky a šli si odpočinout. Jestli vše půjde podle plánu, tak zítra dorazíme k druidovi Osterixovi a dozvíme se, kde se nachází poustevník.

11.Novembera 1333
Ráno jsme vstoupili do hvozdu. Zpočátku byla cesta příjemná, ale čím hlouběji jsme šli, tím byly stromy větší. Za chvíli byla tma jak v noci. Gundrak vytáhl pochodeň a chtěl ji zapálit. „Ať tě to ani nenapadne,“ spustil na něj Tuponožka. „Hvozd nesnáší oheň. Jestli chceš pomoc od druida, tak na oheň zapomeň a nech se vést. Už jsem kdysi u druida byl.“ „Ale ale,“ podivil jsem se, „tos nám nikdy nevyprávěl“. „Když bych ho neznal už takových let, přísahal bych, že se Tuponožka začervenal. K večeru, i když těžko se to odhaduje, neb všude byla tma jak v pytli, jsme dorazili na palouk, kde stála obrovská sekvoj. Okolo ní se stáčelo dřevěné schodiště a v koruně byla vidět chýše. „Tak jsme tu“ pravil Tuponožka. Usedli jsme na mech a čekali, až se objeví Osterix. Tuponožka nám povídal, že to může trvat delší dobu, než se objeví, protože se vydává pomáhat lesní zvěři a sbírat bylinky. Gundrak to vyřešil posvém a za chvíli jsme slyšeli jeho hlasité chrápání. Hodiny ubíhaly a druid nikde. Postupně jsme uléhali jeden po druhém. Ráno mě probudila vůně rozmarýnu, otevřel jsem oči a vyskočil hrůzou na nohy. Kousek ode mě stála vysoká postava z vlčí hlavou. „Jen klid, mistře Teranovo,“ promluvila vlčí postava ke mně. „Je to jen vypreparovaná vlčí hlava“ řekl a sňal si svou prapodivnou pokrývku hlavy. Stál přede mnou vysoký bělovlasý stařec se srpem zavěšeným na své černé sutaně. V kotlíku před ním se vařila zeleninová polévka. „Odkud znáte moje jméno?“ podivil jsem se. „Já vím spousty věcí. Vím i to, proč jste zde. Sice miluji všechny zvířata na celém světě, ale drak Habart, to je čiré zlo. Co jsem studoval v pradávných knihách, tak ho vyvolali temní mnichové ze Sethanonu, pomocí obzvlášť ohavné černé magie. Jak už to tak bývá, drak se vymkl kontrole, ale po dvaceti letech pustošení a destrukce se uložil k pětisetletému spánku. Nyní se opět probudil a pokračuje ve svém teroru. Jediná šance, jak ho zlikvidovat, je použití amuletu moci. Žel bohu netuším, kde se tento letitý artefakt nachází. Kdysi se ho vydal jeden poutník, Kornelius z Koviru se jmenoval, hledat, ale jestli uspěl či neuspěl, to bohužel nevím.“ „Nevíte, kde bychom ho mohli najít? Nebo alespoň jeho příbytek?“ „Vím, že naposledy žil daleko na sever odsud. Za vyschlou pouští. Ale je to daleká a nebezpečná cesta“ „Nemáme na výběr, slíbili jsme Habarta porazit a to také učiníme“ prohlásil Gundrak rázně. „Z celého srdce vám to přátele přeji, ale cesta bude nebezpečná. Nejdříve se musíte vydat po stopách Kornelia. Jak jsem řekl, bydlel někde za vyschlou pouští. Čeká vás dlouhá výprava. Nyní však pojďte se mnou pojíst, pořádně si odpočiňte a zítra se vydáte na cestu. Doprovodím vás na okraj hvozdu, aby se vám nic nestalo“. Po vydatném jídle a odpočinku jsme se vydali na hranice hvozdu, rozloučili jsme se s Osterixem a vydali se směrem k poušti. Čeká nás dlouhý pochod.